Pśerada markgrofy Gera

nadpis Pśerada markgrofy Gera
awtor Mato Kósyk
lěto
žrědło http://texty.citanka.cz/pata/sc2-228.html
licenca public domain
nota stary pšawopis
Pśerada markgrofy Gera


(Strofa 80-87)


    Gero nět pak z krotkim huwołašo,
    dyš jog' głos se w bustach łamašo,
    A wšak sam nad swójim słowom rdžašo:
    Lej, ten cas juž wabi k měru wšo

    Smerśi měr'cu teke wam nět dawaś,
    Swěrne znanki b'du ze zem´estawaś,
    Ab' naš zwězk se mogałjěsńej staś,
    Kcu te znanki górej hupósłaś."

    Lebda Gero nět se wótchylišo,
    Ako z nim tež pŕijaśele wše,
    Lej, ga kaki źiw nas huźěsyšo,
    Źuŕa w bokach howak pótajmne
    Hobronite zrazom huchytachu,
    Jo! ak hela śamna huparskachu
    Na nas wbogich wšykno skazeńe,
    K smerśi źěšo našo žyw´eńe!

    "Pśerada," tak zrazom z hustow zněšo,
    Našog' sławnog' cestneg' wójwody,
    Lej a wón tež južor hoblěźešo,
    Kopjo jogo nadra pśew´erśi.
    Łdzy pak z kśikom zrazom huśišćachmy,
    Ak tog' swěrneg' w kšwi hupytachmy,
    Taka ból nas wěcej zapśimě,
    Ak ta bójazń w sm´ertnej tšachośe.

    Źiwno běchmy zrazom hubuźone,
    Nowu móc nam powda sćaklina,
    Lej! jan z pěsćami nět hobrońone
    Walachmy se wše na winika;
    Což jan běšo z ruku dostańone,
    Lažašo tež skóro roztergńone,
    Tak my skóro nage skócychmy
    K wójńe, a pón mjace łamachmy.

    Našych ranow bóli ńehucuchmy,
    Zapalone běchmy k pomsćeńu,
    A ak nimskej ruce huwinuchmy
    Wótšu broń, jan za nas wóstšonu,
    Aj ga ta nět' luštńe zaklinkašo,
    Winiku móc našu pokazašo,
    Až te złosne wšak bž'ez skobody
    Běchu k našym nogam spadali.

    "Sława, sława , z našych hustow zněšo,
    "Stłamana jo nimska pśerada."
    Ako jěsno take honiměšo,
    Chtož to dobyśe tak huwóła,
    Smertna słabosć ga nas obłapišo,
    Ak se sćakliwosć zas wótchylišo,
    Našych swěrnych pśestrě Smetrnica
    Južor górej wšak na winika.

    Kaka ból, ak nět nas zahobtužy,
    Ze słowom zo ńam'gu hugroniś.
    Žedno gnuśe pak nas ńezabłuźi,
    Kśěchmy źe se jěsno humóžyś!
    Humarłym nět z ruki wóthurjrchmy
    Mjace, tak se wšako hobronichmy
    K hustup´eńu z města tšachoty,
    Źoš su naše swěrne padnuli.

    Zrazom źiwy zogoł husłyšachmy,
    Kśik a klěśe górej zazněšo,
    Lej! juž huźěšone hupytachmy
    Kako mań se k nam zas walašo
    Hobronitych wót pótajmnych rogow,
    Hobdane tak buchmy wót wšych bokow,
    Našu smerś nět zjawńe cujachmy,
    Winik běšo w´ele mócńejšy.