Slovanstvo ve svých zpěvech/Písně české/Předmluva

by Ludvík Kuba

Je tomu právě pět let, co přistoupeno k vydávání tohoto díla, jímž měla se státi obecenstvu našemu přístupnou píseň slovanská, o které se u nás dávno mluvilo, psalo, ba i zpívalo, kterou ve skutečnosti však nikdo neznal v celém její rozsahu, lepé různotvárnosti, vzájemné odchylnosti, originální její kráse a původní její povaze. Že nedostatku tomu v celé jeho šíři nemůže odpomoci literárně-hudební sbírka, poněvač obsah její liší se od skutečného předmětu jako sušené byliny v herbáři od živoucích kvítků v poli a poněvač tisknutá píseň přestává býti živoucím organismem, jímž nepopiratelně je píseň, bytující ještě volně v lidu — toho si byl podepsaný zplna vědom. Ale zdaliž i herbář a jeho vyschlé bylinné pozůstatky neposlouží ve značné míře ku poznání svého předmětu? Proto přistoupili jsme k dílu v přesvědčení, že může přinésti hojného ovoce, ba že nám je naléhavě potřebno.

Tenkráte jsme já a skupina mých přátel byli toho domnění, že „Slovanstvo ve svých zpěvech" bude ukončeno asi číslem 35. dříve než 5 let mine. Stalo se jinak. Dnešní číslo 41. uzavírá teprv první dvě třetiny celého díla, jež dosáhne skoro dvojnásobného rozměru, než jak bylo původně ustanoveno. Je to zajisté jen věci ku prospěchu, o čemž jednak jsme přesvědčeni, jednak došly nás v tom smyslu i souhlasné projevy od některých zaujatějších přátel tohoto díla.

Z toho všeho patrno, ze za vytknutou dobu se stala mnohá změna a že se nám mnohé nakupilo, jež s odběratelstvem svým chceme si sděliti. Poněvač pak nyní valná čásť odběratelstva našeho odstoupí, rozmyslil jsem se nečekati na závěreční sešit celého díla a kladu hovor tento již sem.

Abych nezabředl do přílišných podrobností, sáhnu ihned k jádru věci a řeknu, že nejdůležitějším, co kdy jaký vliv na dílo toto mělo, bylo poznání, že nelze se jednak spolehnouti, jednak omeziti na tisknuté prameny slovanské, poněvač jednak nepodávají vždy náležitý a žádoucí obraz o skutečném zpěvu lidovém (jako na př. při sbírkách ruských, v nichž marně hledáte národní chory), nebo pramenů tisknutých vůbec nestává (jako při písních kašubských, běloruských, bulharských a j.), anebo posléze pramenů stávajících bylo mi autorem zakázáno použití se šetrnou poznámkou o soudním eventuelně stihání (jako při jihoslovanské sbírce Kuchačově.^[1])

To vše mne přimělo vydati se na cesty po zemích slovanských, abych sám sbíral, kde buď knihy nebyly dostatečny nebo jich vůbec nebylo, anebo kde nepříznivá ruka autorova knihu přede mnou zavírala. Ale musím říci, že mne kromě toho i jiná ještě okolnosť na cesty pobádala. Zde v Čechách totiž již umlkl národní zpěv. Dnes uslyšíme již jen chroptění opilce, nebo školskou píseň, jež odrostlému děvčeti v hlavě uvázla, a podobné, pro etnografii zcela bezvýznamné zjevy. Ale o tom, jak vypadá zpěv tam, kde se pěstuje v prostém lidu, bez školeného vůdce, pravidelně, ve spojení s ustálenými zvyky a mravy, kde se zpívá z vnitřní estetické potřeby, jejíž ukájení jest ještě rovněž tak nevyhnutelným jako na př. navštěvovati kostel a pod.; kde zpěv nese ještě znaky původnosti, starého vzniku, domácí — řekněme — školy: — o tom ovšem u nás v Čechách nikdo pojmu nenabude. Proto mi byla mnohá věc tajnou, nepochopitelnou — poněvač u nás je již zpěv prostonárodní toliko mdlým odstínem zpěvu umělého, jemuž škola dodává nechutné, bezvýznamné uniformity. A proto jsem toužil slyšeti píseň národní ještě v tom stavu, kde co plaché ptáče prchá při nejmenším šustnutí neznámých kroků, kde žije ještě volně, v původní svobodě a neporušenosti.

Rozumí se, že o absolutní takovéto neporušenosti nemůže dnes, ve věku páry a elektřiny, býti ani řeči; přece však byla tužba moje z veliké části ukojena. Vykonanými dosud cestami (na Slovensko, Lužici, dvakráte na Rus, a letos na Slovinsko), na nichž první zření moje bylo obráceno ke všemu, co se týkalo hudební etnografie, zejména pak ovšem k zapisování písní, jsem úkolům svým ve značné části dostál. Abych hlavní prospěchy, týkající se přímo „Slovanstva ve sv. zp.", určitě vytknul, udávám stručně následující: Na Slovensku získal jsem několik důležitých ukázek z hudební slovanské archeologie od Št. Fajnora a nabyl jsem představy o slovenském zpěvu a jeho zvláštnostech; v Lužici jsem našel značné množství rejt, před tím nepovšimnutých, jimiž lužický díl „Sl. ve sv. zp." platně byl ozdoben a obohacen; na Rusi pak zapsal jsem hojných dělnických chorů maloruských, jichž partitury jsem zde otisknul (v té příčině je „Sl. ve sv. zp." jediným dílem v celé slovanské literatuře); zapsal jsem tam mnohé maloruské tance, jež jsem dle toho i harmonisoval; podal jsem ukázku charakterní hudby lyrníkovy; uslyšel jsem na Rusi velkoruský chor vesnický, čímž jsem se řídil při svých úpravách písní i při jich výběru. A posléze jsem letos zapsal mnoho chorů slovinských (jež ovšem teprv uveřejním), jakož vůbec na 300 písní dříve nezapsaných, v nichž najdu hojný výběr pro „Slovanstvo". A poněvač při jihoslovanských písních vůbec odkázán budu skoro výhradně na své sběry, mohu se nadívati, že zbývající cesty na Jih rovněž prospěšnými budou pro tento sborník.

Ochotně přiznávám, že má dílo toto četných vad a nedostatkův v každém snad ohledu: v harmonisaci, v překladu, ve výboru, v zastoupení. Ubezpečuji, že jsem si všech těch nedostatkův snad do jednoho vědom, a vypočítal bych je zde sám, kdyby to nebylo zbytečností, poněvač to učiní zajisté s ochotou čeští hudební kritikové. Také nebudu uváděti nic na omluvu těch vad — poněvač několik slov nestačí; vyličovati pak vznik tohoto díla, četná přikořl každého, nejen hmotného způsobu, úžasné překážky v zaopatřování pramenů, nezpracovanosť dosavadních materiálů, různá o nich mínění, nedostatečnost materiálů atd. atd. — k tomu všemu zde místa není. Kromě toho chyba se omluvou neodčiní a zůstane vždy zase chybou. Přes to vše hledím v celku s uspokojením na dílo, jež se dvou třetin již dokončeno jest, poněvač jsem přesvědčen, že i tak, jak jest, vykoná mnoho prospěšného, že z veliké části dostojí úkolu svému: učiní totiž píseň slovanskou obecenstvu přístupnou a přispěje tak k seznání prostonárodního umění slovanského. Jeť přítomný sborník velikou snůškou materiálů, vzatých jednak z drahých a neznámých pramenů, jednak z netisknutých dosud sbírek, a posléze i čerpaných vydavatelem u samého pramene. Je to objemný archiv hudby lidu slovanského, pracně sebraný a nákladně vydaný, do kterého náš hudebník bude nucen často sáhnouti, ze kterého i širší obecenstvo bude čerpati poučení o jedné, hudebně-poetické totiž stránce světa slovanského.

Jediné pevné toto přesvědčení bylo příčinou, že jsem se nijakých překážek a obětí nelekal, že jsem se nezdráhal, když se to ukázalo býti nutností, opustiti svůj učitelský úřad a vydati se svým nákladem^[2] na cesty, jež se ukázaly býti k dovršení tohoto díla nezbytnými.

Přece však zajisté nikdy nebylo by došlo k uskutečnění myšlénky mé a mých přátel, kdyby si myšlénka sama nebyla získala hojných podpůrců, z nichž aspoň nejhlavnější zde uvedu. Nejprve jmenuji pana F. Hoblíka v Pardubicích. Vyjednávaje s četnými tiskárnami před vydáním prvého sešitu, obdržel jsem vždy odpověď s podmínkami krutými, nepřijatelnými. Jmenovaný pán však nejen že poskytnul mi úvěr neobmezený, ale nerozpakoval se i zaříditi si notový tisk i tiskové typy ke všem slovanským nářečím potřebné. Že to bylo velice riskantní při neznámém jménu mém a problematickém výsledku předsevzatého podniku, uzná každý. Z hmotných podpůrců ještě uvádím paní M. Záchovou, soukromnici v Hoře Kutné, a pana Františka Palečka, učitele na škole matiční v Nýřaneeh, z nichž poslední stal se skutečným Mecaenem tohoto díla. Z podpůrců mravních uvádím na prvém místě pana Edv. Jelínka, spisovatele v Praze, z literárních pak P. M. Horníka, faráře v Budyšíně, O. Kolberga, etnografa v Krakově, A. Stěpoviče, professora v Kijevě na Rusi, Fr. Bartoše, professora v Brně. Své pány překladatele pak věru nevím kam vřaditi, zda mezi podpůrce mravní, či literární: slíbiliť s velikou ochotou do díla tohoto bez honoráře po vždy přispívati. Kromě uvedených jmen však je ještě celá řada dobrých přátel mých a nadšených stoupenců myšlénky, jíž posvěceno je dílo toto, kteří s úsilím neobyčejným obětovně pomáhali a pomáhají doposud podepsanému při obtížném díle v různých způsobech.

Těmto všem jmenovaným i nejmenovaným vyslovuji svůj nejupřímnější dík za vše, čím k uskutečnění díla toho přispěli. A doufám, že — na kolik jim bude možno — mohu při zbývajícím oddílu jihoslovanském na jejich pomoc spoléhati i na dále.

Zbývající díl jihoslovanský (písně slovinské, charvátosrbské a bulharské) bude obsahovati celkem asi 20 sešitů a bude postupovati jen zvolna. Byltě jsem teprv mezi Slovinci a zbývá mi tudíž ještě Charváto-Slavonsko, Istrie, Dalmácie, Černá Hora, Hercegovina, Bosna, Srbsko (vlastní a uherské) a Bulharsko. Slovinské písně budou dokončeny příštího podzimku. Pak počnou charvátské. Další vycházení říditi se bude vůbec vykonanou cestou a jejími výsledky.

Uzavírám pak dokončené tyto díly v blahé naději, že najde se i na dále dosti přátel dílu tomuto a že podaří se mi při vzájemné pomoci odběratelstva šťastně vydati i díl jihoslovanský a dovršiti tak nejrozměrnějši dosud hudební dílo české, obsahem svým pak osamocené v celé literatuře slovanské vůbec.

V Poděbradech dne 5. prosince 1888.

Ludvík Kuba.

1. Dodávám, že o soudním stihání nemůže býti ani řeči, jakož i o zákazu právním dle stávajících zákonů vůbec, a já, na kolik bude třeba, materiálů Kuchačových užiji, aniž bych se ovšem na příště vydával předběžnou zdvořilou prosbou v nebezpečí urážky. Poněvač však budu na jihu ještě cestovati, nejsem vůbec na sbírku pana Kuchače odkázán, což bude dílu tomuto prospěšnější než naopak. — Něco podobného učinil mi i p. Hynek, knihkupec v Praze (ohledně Erbenovy sbírky), což teprv už nebylo lze vážně bráti.
2. Pouze na poslední (letošní) cestu mezi Slovince dostalo se mi skrovné a spíše jen čestné podpory 150 zl. od ct. jedn. Svatoboru.